Vznik Rondelu je spojen s osobností Adama II. z Hradce (1549–1596) a jeho ženy Kateřiny Hradecké z Montfortu (1556–1631). Výstavbou monumentálního kruhového altánu nazývaného „Lusthaus“ v zahradě nově zřízené za Velkou arkádou v jihozápadní části zámeckého areálu byla završena renesanční přestavba jindřichohradeckého hradu. Stavbu provedl Giovanni Maria Facconi z Arogna. Jeho jméno, stejně jako jména autorů plastické výzdoby Rondelu Giovanniho Pietra Martinoly (Martinelliho) a Jiřího Bendla, je zachyceno také v účtech, z nichž je patrné, že výzdoba Rondelu pokračovala ještě několik let po smrti Adama II. z Hradce. 

Základ dispozice Rondelu tvoří pravidelný kruh završený sférickou kupolí. Interiér kruhového centrálního půdorysu je výraznou korunní římsou rozčleněn na dvě hlavní zóny: na zónu přízemí s hlubokými výklenky prosvětlenými okenními otvory a na výškově i prostorově dominantní zónu kupole. Prakticky celý povrch pokrývá plastická výzdoba tvořená kombinací terakotových článků a štukové modelace, která je poměrně rozsáhle druhotně rekonstruovaná (terakota, sádra). Plastická výzdoba spoluutváří i samotné základní architektonické členění do rytmické kompozice tří odlišně pojatých prvků. Pravidelný rytmus a – b – c – b prostupuje celým interiérem až do vrcholu kupole, kde se sbíhá do velkého kruhového prstence vyplněného aliančním znakem. Jediným výraznějším přerušením je široká zdvojená korunní římsa („kranc“), v horní části poměrně předsazená.

Samotný interiér lze rozdělit na dvě čtveřice hlavních kompozičních členů odpovídajících v rytmickém uspořádání jednotkám „a“ a „c“, které jsou v přízemí otevřeny do hlubokých výklenků s okenními otvory a v prostoru nad korunní římsou pokračují trojúhelníkovitými výsečemi s kruhovými okny. Mezi ně je pravidelně vkládáno osm užších mezičlánků, odpovídajících jednotce „b“, v nichž jsou ve spodní zóně půlkruhové záklenky původně nejspíše určené pro sochařskou výzdobu. 

Vedle trojitého rytmického uspořádání prostorové kompozice se důmyslným způsobem uplatňuje také síť vertikálního a horizontálního povrchového členění. Nejdůležitějším prvkem horizontálního členění je výše zmíněná korunní římsa. Fakticky se jedná o zdvojenou římsu odvozenou z toskánské řádové soustavy, jejíž strohé formy jsou zmírněny bohatstvím aplikovaných plastických motivů. Na spodní vyložené římse jsou to podlouhlé, svými špičkami dolů vyložené palmetové listy a přepásané anthemiony se stužkami. Horní profilace korunní římsy je výrazně předsazená a dvakrát odstupněná a uplatňují se na ní motivy jednoduchých akanthoidních palmet spojených vlnovkou v horním pásu a mužských maskaronů s výrazně zjednodušeným jazýčkovým motivem kýmatu ve spodním pásu. Na spodní části této vyložené profilace jsou instalovány plastické kytky visící dolů, na horní části korunní římsy také nízké profilované nástavce s volutami a andílčími hlavičkami, které jsou pozdějším doplňkem 17. století.

Významově nejdůležitější částí korunní římsy je střední vlys, který se podél obvodu stavby průběžně zalamuje. Předsazená římsa je dále zdobena maskarony se zvířecími a lidskými hlavami, propojenými vegetabilními motivy a motivy roušek evokujících půlkruhové festony. Hlavním výzdobným prvkem je nápis provedený ve figurálním písmu, pro něž předlohu poskytla abeceda Daniela Hopfera. Jeho přepis zní: AUS LIST DER SCHLANGEN – ADAM EVE KAM WIR IN VERSUCHUNG – UND WEGEN – VON GOT WAS BESCHAFFEN – DIE MENSCHEIT – DIE GAB SICH IN EINGESINNIGKEIT. Menší význam v horizontálním členění spodní části interiéru má prostá, jednoduše profilovaná římsa v náběhu záklenků okenních výklenků, která průběžně pokračuje po celém obvodu interiéru. 

V prostoru kupole lze vysledovat kumulaci jednotlivých motivů výzdoby a obrazových rámců do tří horizontálních zón. Nejnižší je prostor pod okny, kde se střídají nízké půlkruhové niky s obrazovými poli a štukovými rámci. Na něj navazuje směrem vzhůru zóna kruhových oken a konečně nejvyšší část kupole graduje rytmem postupně se zjemňujících a zmenšujících motivů plastické výzdoby, střídajících se s panely obrazových polí. K prvkům horizontálního členění kupole lze připojit také velký kruhový terč s reprezentativně provedeným aliančním znakem opatřeným přikrývadly s fafrnochy, na nichž se uplatňují dvě hlavní tinktury erbu, červená akcentovaná stříbrem a modrá akcentovaná zlatem. Alianční znak je završen přilbou s korunkou a umístěn na vlastní desce opatřené rollwerky, kde se vedle sebe objevují štíty se znaky Pánů z Hradce na pravé straně (heraldicky vlevo) a Montfortů na levé straně (heraldicky vpravo). Kruhové pole, v němž se erb nachází, je ohraničeno rámováním složeným z ploché lišty zdobené rozetkami, věnci z vavřínových listů zpevněných rozetami a dórského kýmatu. Jednotlivé koncentrické pásy plastické výzdoby jsou propojeny perlovcem.

Mnohem výrazněji je pomocí architektonických článků řešeno vertikální členění interiéru. Jeho nejdůležitějším prvkem jsou vysoké toskánské pilastry ze světlé granitické horniny, které procházejí celou výškou přízemí a nesou korunní římsu. Jejich současná pohledová prezentace a odlišný barevný akcent, který vnášejí do interiéru, zřejmě neodpovídají původní renesanční prezentaci a lze předpokládat jejich pokrytí nátěry. V prostoru kupole navazují na průběh pilastrů nízká pravoúhlá žebra, jejichž povrch je pokryt plastickým dekorem architektonických antikizujících motivů. Jde o různé varianty pletenců s perličkami nebo čtyřlístky, v jednoduchém rytmu nebo skládané do esovitých motivů, dále oválné řetězce s peltoidními motivy vegetabilních tvarů nebo palmetové motivy složené do tvarů připomínajících anthemiony. V horní části, v místě napojení na centrální kruhový medailon, jsou plochá žebra zakončena konzolami nesenými různě ztvárněnými maskarony mužských tváří s vousem. Také poměrně složité členění kupole odpovídá trojitému rytmu přízemí. 

S výjimkou centrálního heraldického motivu lze ornamentiku typologicky rozdělit do několika skupin: architektonické motivy patřící ke konvenčním řádovým soustavám a antikizujícímu typu výzdoby (tzn. perlovec, vejcovec, listovec a z nich odvozené motivy, konzoly s volutami zdobenými akantovými listy, vavřínové pásy, anthemiony, profilované konchy - mušle výklenků), dále volné architektonické a dekorativní motivy (rollwerkové motivy, kombinace různých rozvilin, pětilisté rozety, dekorativní vegetabilní motivy v členících lištách, kandelábrové srostlice, festony tvořené ovocem a listy, případně ovocem a akantovými ratolestmi, vázy s ovocem) a konečně motivy figurální, nebo takové, na nichž se uplatňují figurální prvky (lidské postavy, putti, fantastické bytosti, masky a maskarony a jejich různé kombinace s vegetabilními motivy, které tvoří různé groteskové motivy). Posledním, samostatným a spíše výjimečným typem dekoru je uplatnění figurálního písma v nápisovém poli korunní římsy. Obecně je patrná snaha o provázání ornamentiky s architektonickým rámcem odpovídající stylu cca 50.–60. let 16. století v římském umění.

Bohatství tvarů architektonického členění, rostlinného i fantastického dekoru, které se projevuje už na architektonickém rámci, dále pokračuje v samostatných výzdobných polích bohatě členěných plastickou výzdobou. V ploše i volně vázané k architektonickému rámci se objevují vavřínové věnce, různé typy vejcovce a perlovce, těžké i lehké kýma, tordované pásky proplétané s akantovými listy, rollwerkové kartuše i jednotlivé voluty, penízkový motiv (motiv jazýčků), anthemiony přepásané stužkami, ale také složitější motivy kandelábrů, fiál, festonů přidržovaných maskarony či postavami mladíků, bukrania, hlavy lvů a dále repertoár nejrůznějších fantastických bytostí – maskarony lesních mužů s vousy prorůstajícími do podoby listů či rozvilin, torza těl proměňujících své končetiny v rostlinné úponky, listové motivy se zakončením v podobě masek nebo harpyje s mužskými hlavami, s nimiž se setkáme nejčastěji v přízemí Rondelu. Mnohé z motivů byly inspirovány soudobými grafickými předlohami. V přízemi se dále objevují motivy váz s plody a květinami, často doplněné fantastickými formami (např. ouška v podobě ptačích těl). Groteskové motivy, stejně jako karyatidy a maskarony, zde už nejsou nezbytně zapojeny do architektonických celků, ale plošně pokrývají povrch zdí. Pro výzdobu celého povrchu interiéru Rondelu je nápadná poměrně výrazná plasticita figurálních motivů, proti nimž jsou architektonické ornamenty provedeny poměrně mělce.