Robert Gája 2022, Pražský hrad, Španělský sál, Renesanční a manýristické štukatérství v Čechách a na Moravě (online databáze), https://stuky.upce.cz/node/805, vyhledáno 21. 11. 2024. |
Pražský hrad, Španělský sál(č. 805) |
---|
zbytky štukatur: akantový vlys a z části původní hlavní římsa (dnes meziokenní římsa) na severní a jižní stěně, výzdoba cviklů na jižní stěně a částečně také na severní stěně |
Památkově chráněno, č. úskp: 11719/1-922, Památkový katalog |
Vlastník: Správa Pražského hradu, Hrad I. nádvoří 1, Hradčany, 119 00 Praha 1 |
Umístění |
---|
interiér, dekorace zejména vlysu pod původní korunní římsou, pod horním pásem oken |
Anotace |
---|
Štuková výzdoba Španělského sálu patří mezi nejvyspělejší projevy manýrismu v Čechách před vypuknutím třicetileté války. Tzv. Nový Španělský sál byl vybudován jako glyptotéka pro Rudolfa II. na začátku 17. století nad císařskými stájemi pro španělské koně. Dokončovací práce na umělecké výzdobě sálu probíhaly ještě za císaře Matyáše a Ferdinanda II. Dodnes se dochovaly pouze některé části výzdoby stěn do úrovně meziokenní římsy (zejména akantový vlys kladí, výzdoba cviklů a okenních archivolt s perlovcem), které byly zakomponovány do celkového řešení sálu při jeho přestavbě v letech 1866–1868. |
Kraj | Okres | Obec |
---|---|---|
Hlavní město Praha | Praha | Praha |
Ulice, čp/č. o. | Kat. území / č. parcely |
---|---|
Hrad IV. nádvoří 1 | Praha - Hradčany/1 |
Slovní datace | Vročení | Podložení datace prameny |
---|---|---|
1604-1606, dokončovací práce do r. 1621 | 1501 až 1600 | účty stavebního úřadu |
Jméno autora (autorů) / určení uměleckého okruhu: |
---|
Antonio Soviano |
Jméno autora (autorů) / určení uměleckého okruhu: |
---|
Giovanni Battista Quadri |
Jméno autora (autorů) / určení uměleckého okruhu: |
---|
Giovanni Maria Philippi |
Charakter díla |
---|
dekorativní›geometrický, dekorativní›vegetabilní, dekorativní›antropomorfní |
Uměleckohistorický popis |
---|
Výstavba nového severního křídla na II. nádvoří Pražského hradu započala někdy na konci 80. 16. století. Nejprve byly vystavěny tzv. Španělské stáje se sálem v patře, které nahradily starší zástavbu včetně starší románské nárožní věže na severní straně Pražského hradu mezi II. a III. nádvořím. Stáje končily tehdy u brány vedoucí na Prašný most přes Jelení příkop. Stavbu vedl po roce 1586 správce stavebního úřadu Ulrico Aostalli (Uličný 2017; podle Krčálové 1975, s. 505 a 509 a Preisse 1980 definitivní plány dokončil Gargiolli až v roce 1589 a práce byly zahájeny teprve v roce 1590.). Stáje v přízemí byly dokončené již roku 1594 a nad nimi vznikl Nový sál, určený pro Rudolfovu sbírku obrazů (tzv. Německý sál). Výzdoba dokončená v letech 1597–1598 se nedochovala (Preiss 1980, Uličný 2017, s. 825–829). Na začátku 17. století byla zahájena také výstavba dalších stájí pro španělské koně jako pokračování severního křídla ale ve dvojnásobné šířce jako dvoutrakt s konírnami v přízemí i v suterénu. Stavební úřad pražského hradu tehdy vedl Konrád Engler, který se přel se zednickým mistrem Oraziem Fontanou o způsob založení stájí. Podle jím zhotovených plánů se zdá, že nad jejich klenbami měla být původně zřízena zahrada. Ke změně projektu došlo patrně náhle v průběhu roku 1604, protože původní rozpočet na tento rok se sálem ještě nepočítal. Podle Uličného (2017, s. 848–850) tuto myšlenku vnukla Rudolfu II. nenadálá možnost získat sbírku antických soch od savojského vévody. Nový velký Španělský sál zřejmě projektoval již Giovanni Maria Filippi, který byl v roce 1602 povolán z Říma, aby se ujal stavebního úřadu Pražského hradu (Krčálová 1975, s. 518; Vilímková – Kašička 1976, s. 385–391). Právě do souvislosti s jeho římským pobytem je kladena řada pokročilých řešení, se kterými se setkáváme po roce 1601 na Pražském hradě. Vedle nedochované Matematické věže na II. nádvoří je to slohově pokročilé řešení kamenných portálů a štukových kazetových kleneb konírny v přízemí severního traktu pod Španělským sálem, dále nová vnitřní brána k Prašnému mostu, a nakonec také tzv. Matyášova brána. (Krčálová 1975, s. 510–512; Uličný 2017, s. 862–893). Nelze ale pominout, že řada zde užitých motivů byla v té době obecně známá a objevuje se například v již Serliových knihách o architektuře. Španělský sál byl v hrubé stavbě dokončen zřejmě již v roce 1605 (Uličný 2017, s. 850). Na jeho kamenické výzdobě pracoval Giovanni Antonio Brocco. Štukatérské práce prováděli v roce 1606 Battista Soviano a jeho pomocník Oliver. Poprvé je toho roku v hradních účtech vztahujících se ke Španělskému sálu doložen také sochař a štukatér Giovanni Battista Quadri (i když jen účtem za barvy). V následujících letech to byl zejména on a také dvorní sochař Adrian de Vries, kteří se výrazně podíleli na podobě výzdoby sálu (Krčálová 1975; Preiss 1980, s. 74–77; Vlček a kol. 2000, s. 177; Uličný 2017). Španělský sál je oproti Rudolfově obrazárně dvojnásobně široký a původně byl asi o třetinu vyšší. Trámový průvlak nesoucí kazetový strop podpírala řada čtyř sloupů a dvou přístěnných polosloupů, která dělila sál na dvě poloviny v západovýchodním směru (Uličný 2017, s. 854). Pod ním byly zavěšeny ještě malby malované na plátně (tak jako v sousední galerii). Obvodové stěny byly členěny pilastry, které podpíraly kladí s vlysem a římsou. Severní strana byla členěna nikami s okny v celé výšce. Na západní i jižní stěně byly mezi pilastry slepé půlkruhové niky (na západní dvě a na jižní devět) zaklenuté konchami, pro něž vytvořil deset plastik potažených štukem v životní velikosti s mytologickými náměty Adrian de Vries. Prvních pět bylo osazeno na podstavce v nikách již v roce 1610 a další byly připraveny k instalaci již příští rok (Fučíková 2005, s. 81-90). Zděné podstavce byly postaveny v roce 1609. Osm z nich je vidět v nikách na jižní straně sálu na půdorysném plánu z konce 17. století (Uličný 2017, s. 851–853). Podle inventáře z roku 1621 byla nakonec z druhé dodávky osazena pouze jedna socha. Místo zbylých čtyř nechal císař Matyáš pořídit jen tři sochy s jinými motivy. Vedle toto dokončil Giovanni Battista Quadri v letech 1607 až 1611 pro sál také dvanáct bust antických císařů. Busty byly osazeny na dolní římse a byly polychromované – barva měla imitovat kov, snad bronz (Fučíková 2005, s. 81–90). Podle inventáře z roku 1621 se ve Španělském sále nacházely ještě další tři skutečně bronzové sochy (Uličný 2017, s. 852–854). K původní štukové výzdobě patřily také štukové trofeje zachycené v rámech mezi pilastry západní stěny ještě na rytině znázorňující sál při příležitosti průmyslové výstavy a návštěvy císařského páru v roce 1833. Pokus o rekonstrukci původní podoby západní a východní stěny na počátku 17. století provedl Uličný (2017, s. 853–860). |
Technika štuku |
---|
Ručně modelovaný štuk a tažená štuková profilace, případně na římsách otisky forem, mladší doplňky tvoří prvky odlévané ze sádry a také vysprávky ze sádry a ze štuku. |
Materiálová skladba štuku |
---|
Vzorky původního materiálu odebrané v roce 1990 se nepodařilo dohledat. V účtech byly práce na štukové výzdobě označeny v roce 1606 jako "stokotory arbeit". Akantový vlys kladí byl v letech 1866 až 1868 částečně vyspraven sádrou a doplněn některými sádrovými odlitky. Plochy a tažené prvky jsou tvořeny dvouvrstvou hlazenou štukovou omítkou (podstropní římsa a strop na rákos). Při úpravách v letech 1866-1868 byla některá poškozená místa spodní úrovně sálu vyspravena sádrou a doplněna o sádrové prefabrikáty (římsy, iónské hlavice na pilastrech, přístěnné konzoly pro světla umístěné na pilastry a dále různé zdobné prvky použité v horní části sálu nad meziokenní římsou a na stropě – například rozety). Plastiky atlantů, které nad římsou navazují na pilastry a podpírají římsu stropu, jsou rovněž ze sádry. Nové by měly být podle zprávy z roku 1865 i kanelury pilastrů (Petřivý – Bárta 1972; Vybíral 2019, s. 86–93). Quadriho a de Vriesovy sochy instalované ve Španělském sále byly zhotoveny podle dobových účtů z tzv. materie (von materi gemacht). Podle Uličného (2017, s. 851) se jednalo o formu tvrzeného štuku. Inventář z roku 1621 uvádí, že de Vriesovy sochy jsou von gips a potažené štukem (und materia überzogen) (Uličný 2017, s. 853; Fučíková 2005, s. 81-90). Naproti tomu Krčálová (1975, s. 513) i Preiss (1980, s. 76) se domnívali, že mohly mít jádro vedle sádry také z terakoty, což ovšem není doloženo jinak než analogiemi. V dopise ze stejného roku píše stavební písař Jacob Huebel, že Battista Quadri pracoval na Pražském hradě, a zvláště je zmíněn Španělský sál, až do svého odchodu v roce 1618 "mit der giebs und wax". Zde překládá Uličný (2017, s. 853) termín "gibs" jako štuk. Jediným dochovaným dílem Giovanni Battisti Quadriho je různobarevně polychromovaný reliéf pro oltář Klanění Tří králů v kapli na zámku v Brandýse nad Labem před rokem 1611. Jak umělec sám uvedl v seznamu děl, byl zhotovený von materi, (viz Uličný 2017, s. 853; Husa – Blažíček 1935, s. 64; Fučíková 2005, s. 87; Fučíková 1991, s. 28–34). |
Povrchové úpravy |
---|
polychromie (stávající stav) |
Popis povrchových úprav |
---|
Novodobou povrchovou úpravu představuje zcelující povrch ve formě křídové (temperové) běloby z 19. století a dalších bílé nátěry. V moderní době byly některé původní štukové části pozlaceny: klenáky a také perlovce a vejcovce na dochovaných částech římsy a na okenních archivoltách. V roce 1990 byl alespoň manýristický vlys očištěn a zbaven dodatečných nátěrů a ponechán v barvě přírodního štuku - v barvě slonové kosti. Na vlysu byla zjištěna v roce 1990 nejstarší úprava - fragmenty šedavé podmalby dochované v očích, ústech a obepínající některé hlavní tahy rostlinných ornamentů, zlacení pochází z restaurátorských úprav v 70. a z přelomu 80. a 90. let (Bradna – Fučík – Novotná – Kačer – Kačerová 1990). Při adaptaci v 60. letech 19. století byl povrch štukových a sádrových částí zcelen a barevně sjednocen vrstvou běloby – křídy s fermeží či kaseinem (Petřivý – Bárta 1972, s. 6); Quadriho busty ve Španělském sále měly původně povrchovou úpravu imitující patrně bronz (V seznamu děl z roku 1611 však tvoří nejčastější polychromii figurálních soch, zvláště postav z antické mytologie v životní velikosti tělová barva. Pouze v jednom případě se vyskytuje také termín "weiser Materi" – bělejší štuk, který měl imitovat mramor, viz Husa –Blažíček 1935, s. 64. Podle popisů soch však nedokážeme žádnou ztotožnit se sochami lokalizovanými do Španělského sálu dochovaným inventářem z roku 1621. Snad jen kromě sochy Venuše, která měla stát na přilehlém schodišti). Zlacení sálu metalovaním pochází z novodobé restaurátorské úpravy po roce 1972, od té doby je obnovováno a to včetně cviklů oken severní stěny, které jsou patrně výrazně doplněny v 60. letech 19. století. |
Původnost |
---|
Původní stav s druhotnými zásahy |
Historické zásahy / opravy |
---|
|
Historické fotografie |
---|
Fotodokumentace současného stavu |
---|
Literatura |
---|
Pavel Vlček a kol., Umělecké památky Prahy, Pražský hrad a Hradčany, Praha 2000, s. 34, 177–182, 194, 197. Milada Vilímková – František Kašička, Křídlo Španělského sálu ve stavebním vývoji Pražského hradu, Památky a příroda XXXVI, 1976, s. 385‒391. Petr Uličný, Hledání velkoleposti. Rezidence císaře Rudolfa II. na Pražském hradě v letech 1600–1612, in: Petr Uličný – Guido Carrai – Sylva Dobalová et al., Architektura Albrechta z Valdštejna. Italská stavební kultura v Čechách v letech 1600–1635, Praha 2017, s. 825–907. Petr Uličný, The making of the Habsburg residence in Prague castle. History of the journey of the imperial palace from centre to the periphery, Umění LXV, č. 4, 2017, s. 377–395. Ivan Muchka, Rudolf II. jako stavebník, in: Eliška Fučíková – Beket Bukovinská – Ivan Muchka, Umění na dvoře Rudolfa II., Praha 1988, s. 179–212 = v německé verzi otištěno jako Ivan Muchka, Die Architektur unter Rudolf II., gezeigt am Beispiel der Prager Burg, in: Prag um 1600. Kunst und Kultur am Hofe Rudolfs II., Freren 1988, s. 85–93. Jarmila Krčálová, Poznámky k rudolfínské architektuře, Umění XXIII, 1975, s. 499–526. Jarmila Krčálová, Die rudolfinische Architektur, Leids kunsthistorisch Jaarboek I, 1982, s. 271–308. Petr Fidler, Spanische Säle – Architekturtypologie oder semiotik?, in: Krömer, Wolfram (ed.), Spanien und Österreich in der Renaissance: Aktendes Fünften Spanisch – Österreichischen Symposions 21.-25. September 1987 in Wien, Innsbruck 1989, s. 158–173. Pavel Preiss, Italští umělci v Praze, Praha 1986. Jindřich Vybíral, Španělský a Německý sál na Pražském hradě v 19. století, Praha 2019. Eliška Fučíková, Giovanni Battista Quadri a sochařství počátku 17. století na Pražském hradě, in: Barokní umění a jeho význam v české kultuře, sborník sympozia, které pořádala Národní galerie v Praze k připomenutí osobnosti a díla Oldřicha J. Blažíčka ve dnech 11. a 12. prosince 1986 v Praze, Národní galerie Praha 1991, s. 28–34. Eliška Fučíková, Adriaen de Vries, Prague and the Waldstein Palace, Art Bulletin of Nationalmuseum Stockholm XII, 2005 (2006), s. 81–90. |
Prameny |
---|
Milada Vilímková – František Kašička – Hana Chvojková, Pražský hrad, severní křídlo, SÚRPMO PRAHA 09/1969. Petřivý – Bárta, Pražský hrad – restaurování interiéru španělského sálu, zpráva o výsledcích průzkumu, ŠTUKO-SÚRPMO, 06/1972, včetně fotodokumentace (uloženo v APH). KLIMEŠ, Španělský sál a Rudolfova galerie, metodické listy s opravami pro čistopis a rozmnožení, Praha 1990, nepublikovaný strojopis (uloženo v APH). Jan Bradna – Zdeněk Fučík – Jiří Novotný – Jiří Kačer – Marcela Kačerová, Restaurátorská zpráva, Pražský hrad – Španělský sál – restaurování části renesanční šutkové výzdoby jižní zdi, Praha 1990, včetně fotodokumentace (uloženo v APH). Sylvie Munzarová – Viktor Fryč – Vladimír Lampa, Závěrečná restaurátorská zpráva, Oprava Španělského sálu na Pražském hradě, Praha 2006 (uloženo v APH). Jan Rudolf GLASER (ed.): Denkbuch über Anwesenheit Ihrer K. K. Majestäten Franz des Ersten und Caroline Auguste in in Böhme nim Jahre 1833, Prag 1836 |
Pražský hrad obsahuje tato díla: