Kaple je součástí Arcibiskupského paláce na Hradčanském náměstí v Praze. V roce 1562 postoupil Florian Gryspek z Gryspachu původní rezidenci císaři, a ten jej následně převedl nově ustavenému arcibiskupovi Antonínu Brusovi z Mohelnice. Z arcibiskupovy korespondence vyplývá, že byl s domem velice dobře obeznámen. Adaptace na arcibiskupský palác řešil zpočátku se stavitelem Bonifácem Wohlmutem, který měl zhotovit model paláce a dobrozdání. V textu dobrozdání, ve skutečnosti velmi podrobného stavebního programu, se mezi prvními pokoji (myšleno celé stavení nebo křídlo) uvádí také kaple. Wohlmut nakonec ale výstavbu nerealizoval. Stavitelem paláce se posléze stal Hans Tirol, na přestavbě se pracovalo po celý rok 1563.

K adaptaci původně obytných prostor na „stabilní“ kapli došlo až za následujícího arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé a Lipé (v úřadu arcibiskupa v letech 1592–1606). Svatyně byla postavena v jižní části východního křídla průčelního traktu paláce v prvním patře. Arcibiskup prostory vysvětil dne 29. srpna 1599, přičemž kaple byla zasvěcena sv. Janu Křtiteli, sv. Oldřichovi a Všem svatým ke cti Všemohoucího a blahoslavené Panny Marie. Podrobnější informace o vzniku štukové výzdoby bohužel chybějí. Nástropní malby ve štukových polích s výjevy ze života sv. Jana Křtitele s heraldickou legendou o původu Berků z Dubé a vyobrazení Nejsvětější Trojice v kněžišti zhotovil v roce 1599 malíř Daniel Alexius z Květné.

Kapli tvoří čtvercová loď, pravoúhlý presbytář s přilehlou sakristií, přičemž kaple i presbytář jsou zaklenuty zrcadlovou klenbou s lunetami a sakristie je klenuta českou plackou. Interiér je zdoben štukaturami se zlacením a malbou. Čtvercový střed klenby lodi je rozdělen štukovým rámováním na pět polí vyplněných malbou. Presbytář je s lodí spojen vítězným obloukem, který dekorují štuky (ve vrcholu veraikon, podnos s hlavou sv. Jana Křtitele a Beránek Boží; po stranách postavy olomouckého a litomyšlského titulárního biskupa).

Stěny presbytáře jsou táflovány dřevem, nad tímto obložením se nachází osm štukových figur českých patronů (Prokop, Vojtěch, Vít, Cyril, Metoděj, Václav, Zikmund, Ludmila) s Pannou Marií ikonografického typu Assumpta a sv. Alžbětou. Bohatě štukovaná jsou také ostění oken, oblouky záklenků zdobí namodelované náčiní užívané při liturgii (paténa s kadidelnicí a loďkou, kalich, konvičky, kropenka s kropáčem, dvě svíce, dva svícny, mitra, zvonek, berla s křížem). Jednotlivé plochy klenby člení štukové pásy a na jejich plochách jsou umístěny andílčí hlavičky. V lodi kaple dekorace vymezují akcenty žeber a rámců s charakteristikou vavřínových závěsů. V samotných lunetách stěn kaple se pak nacházejí portrétní reliéfy dvaceti dvou opatů, proboštů a převorů českých klášterů a kapitul v mírně podživotní velikosti, s mitrami, berlami a v pluviálech. Každý portrét je doplněn štítkem s erbem. Ve vrcholech záklenků lunet jsou připojovány zdobné motivy jako trofeje, hudební nástroje, rohy hojnosti, výjimečně s připojenou figurální složkou (Adam a Eva, archetypální Niké). Ve cviklech mezi jednotlivými lunetami se nachází sestava andělských bytostí s Arma Christi. Jejich rukopis se od portrétů hodnostářů nepatrně odlišuje, dílčí rukopisné odlišnosti nalézáme i ve štukaturách presbytáře. Charakter rukopisu však může být pozměněn vstupy v rámci opravných a restaurátorských zásahů, zejména těch ze 17. a 19. století, které byly komplexní. Přes různé názory v rámci dosavadního výzkumu štuková výzdoba pravděpodobně vznikla v jednotné fázi za Zbyňka Berky z Dubé a z Lipé.

Jan Herain (1902) i Alois Kubíček (1946) například dokonce většinu štuků datují do doby okolo roku 1670, zřejmě vzhledem k doloženým stavebním opravám a aktivitám v 70. letech 17. století. Milada Vilímková (1973), Jan Bradna (1997) a Jiří Kropáček (2003) se i na základě rozdílů v „rukopise“ štukatur snaží různým způsobem definovat minimálně dvě raně novověké etapy realizace štuků. Pavel Pokorný v roce 1996 analýzou heraldických motivů kaple dospěl k závěru, že se výzdoba vztahuje jednotně k přelomu 16. a 17. století.

K jednotné výzdobě (kolem roku 1600) se přiklánějí i Dalibor Matyáš a Marie Opatrná ve svých magisterských diplomových pracích (2000, 2008). S těmito závěry se lze do většinové míry ztotožnit i dnes.