Kostel sv. Stanislava je v jádře středověkou stavbou patrně ze 4. čtvrtiny 14. století, která prošla rozsáhlou přestavbou v 80. letech 16. století a  dalšími úpravami během 18. a 19. století. Při renesanční přestavbě bylo původně bazilikální trojlodí zaklenuto do podoby halového trojlodí s emporami a na jižní straně vznikla předsíň s arkádou na toskánských sloupech a atikovým štítem. Přestavba proběhla za Tasa Meziříčského z Lomnice (†1595), který ve svém testamentu zmiňuje zahájení přestavby v roce 1585. Klenba halového trojlodí je zaklenuta valenou klenbou se styčnými výsečemi na osmiboké sloupy, z nichž vybíhají oblá štuková žebra evokující křížovou klenbu. Žebra, včetně průběžného vrcholového, se sbíhají v kruhových prstencích. Prstence se nachází i na klenebních kápích, v některých z nich jsou osazeny okřídlené andílčí hlavy nebo rozety. Gotizující klenba trojlodí je ze stylového hlediska spojena s tzv. pogotickým uměním (Sedlák 1982, s. 162–165). Jako celek je renesanční přestavba zahrnující vznik štukové dekorace dávána do souvislostí s reformací, přičemž přítomnost nekatolického kněze je ve městě doložena už k roku 1571 (Čehovský 2010, s. 510). Úprava, vzhledem ke stavbě empor v bočních lodích, zjevně souvisí s luteránskou liturgií. Jako analogii k prostorovému řešení kostela s emporami by bylo možno uvést řadu příkladů sakrálních staveb z luterských oblastí např. v Sasku nebo Slezsku.