Farní kostel sv. Šimona a Judy byl postaven roku 1616 na místě starší svatyně ze 13. století. Nový kostel nechal postavit Vilém Munk z Ivančic, majitel moraveckého panství a aktivní účastník stavovského povstání, pro evangelickou obec „ku cti Nejsvětější Trojice“, jak dosvědčuje latinský nápis nad jižním portálem (Tenora 1907, s. 215). Po bitvě na Bílé hoře byl Munkův majetek zkonfiskován a fara tak připadla ke Zvoli (Tenora 1907, s. 216).

Orientovaná sálová stavba s hranolovou vstupní věží a trojboce zakončeným presbytářem je velmi pozdním dokladem pogotické architektury na jižní Moravě (Sedlák 1983, s. 166). K věži přiléhá schodiště vedoucí na kruchtu, nesenou dvěma toskánskými sloupy a podklenutou jednoduchými hřebínkovými klenbami. Prostor lodi je zaklenut stlačenou valenou klenbou s trojbokými výsečemi, které dosedají na volutové hlavice pilastrů a jejichž hroty vymezují hlavní plochu klenby. Tu zdobí geometrická síť sestávající z opakujících se čtverců se zaoblenými vrcholy, přičemž v každém z nich se nachází kruhový medailon na lištách s drobnou šesticípou hvězdou ve svém středu. Takto komponovaná pole se ve svých zaoblených rozích překrývají, čímž mezi nimi vznikají další menší čtverce s hvězdami uvnitř. Jde tedy o kombinaci rytmizovaných kazet a komunikujících rámů sjednocující prostor. Výseče jsou navíc vyplněny motivy srdcí a po stranách je lemují kvadriloby s novodobě vymalovanými portréty světců, obklopenými dalšími dvěma hvězdami. Dvě srdce v presbytáři jsou pak vystřídány drobnými kruhovými medailony a namísto kvadrilobů se zde objevují kapkovité útvary s andílčími hlavičkami. Západní stěnu nad kruchtou pak zdobí polovina rozety mezi dvěma půlměsíci, spočívající na liště, jež spojuje protilehlé hlavice pilastrů. Tvoří ji šest srdčitých okvětních lístků dělených paprsky a v jejím středu spočívá drobná lví hlava, která se dále opakuje na bočních stranách volutových hlavic.

Složité schéma je provedeno poměrně jednoduchým plastickým rámováním a jako samotná architektura kostela, tak i štuková výzdoba má obdobný charakter jako kostely sv. Jana Křtitele ve Velkých Losinách a Archanděla Michaela v Branné. Tyto lokality spojuje kromě celkového pojetí dekorace také užití stejné rozety, podobná forma konzolí a hlavic a v neposlední řadě i protestantské prostředí, v němž objekty vznikaly. V geograficky širších souvislostech lze klenební schéma kostela ve Strážku považovat za variaci na dřevěný strop benátského kostela Santa Maria dei Miracoli (80. léta 15. století), jehož rozložení reflektují i štukatury v Polsku – zejména presbytář kolegiátního kostela ve městě Zamość (1594–1600). Polskému štukatérství jsou blízké rovněž motivy srdcí, kvadrilobů a drobných hvězd.

Na osobu cechovního mistra, jenž stavbu strážeckého kostela realizoval, odkazuje štukový znak nacházející se na jižní fasádě. V ústřední části jsou znázorněny kružidlo a úhelník svírající merku ve tvaru střely a zkratku A. D. (Anno Domini) s fragmenty letopočtu 1616. Heraldické znamení sice víceméně odpovídá značce brněnského zedníka Andrease Gottzettela, nad úhelníkem však chybí jeho iniciály A. C. Namísto nich jsou uvedeny iniciály I. C., které potenciálně mohou patřit jeho domnělému synovi Jakobovi (†1628; Kroupa – Bílý 1987, s. 72–74). Ve spodní části jsou dnes již neidentifikovatelné zbytky zřejmě dvou drobných řemeslných nástrojů. Celý znak je umístěn ve dvojím pobíjeném rámu, který završují dva kozli nejspíš s dvojšpicem, nástrojem sloužícím k hrubému opracování kamene.