Zámek ve velkých Hošticích vznikl na místě původní tvrze, na jejímž místě nechal roku 1550 Bartoloměj Kravařský ze Šlevic zbudovat své panské sídlo. Deset let nato ovšem umírá, čímž končí první stavební etapa, a po vdově Mandaleně z Fulštejna pak v 70. letech 16. století zdědila hoštický majetek jejich dcera Bohunka, jež se roku 1577 provdala za Jana Skrbenského z Hříště. Po nich získává Hoštice začátkem 80. let 16. století opavský původně měšťanský rod Macáků, kteří zahájili další fázi stavebních úprav. O prestiži rodu vypovídá skutečnost, že jeho členové mají své náhrobníky v předním opavském chrámu, a to v katedrále Nanebevzetí Panny Marie. Daniel Macák, zastávající funkci purkmistra, byl roku 1580 povýšen do šlechtického stavu, přičemž získal přídomek z Ottenburku (Kouřilová – Augustinková 2016, s. 24–26). Taková událost jistě podnítila nutnost reprezentace a s ní spojenou stavební aktivitu. Přestavba proběhla až kolem roku 1600, kdy Daniel Macák umírá a panství dědí jeho syn Jiří, respektive podle dendrochronologického datování stropních trámů k ní došlo v letech 1597–1599 (Kouřilová – Augustinková 2016, s. 41). Právě Jiří je pokládán za realizátora rekonstrukce zámku, jenž také nechal vyzdobit vstupní síň štukem (Kouřilová – Augustinková 2016, s. 44). Ačkoliv byl Macákům jejich majetek zkonfiskován kvůli inklinaci k luteránství, již roku 1630 jim byl navrácen. Panství následně vystřídalo několik majitelů, z nichž měl nejzásadnější vliv na podobu zámku až Ignác Dominik hrabě Chorynský (1729–1792), jenž inicioval zásadní přestavbu sídla (Kouřilová – Augustinková 2016, s. 27–29).

Hlavní budovou zámku je dvoupatrové východní křídlo podélného půdorysu, na které kolmo navazuje jednopatrové křídlo západní. Přízemí si zachovalo svou původní dispozici, včetně vstupní síně, jež představuje klíčový komunikační prostor. Umožňuje vstup jak do tří přiléhajících místností, tak i do západního traktu a prvního patra. Síň má valenou klenbu s koutovými výsečemi a ty jsou lemovány trojicí štukových prutů se záseky připomínajícími provazec a perlovec. Podél nich zdobí klenbu pásy s pobíjeným ornamentem (typickým pro období kolem roku 1600), mírně zapuštěné do omítky. Takto komponovaná žebra také zvýrazňují vrcholnici klenby a spojují ji s hroty jednotlivých výsečí. Vestibul je svou dispozicí i výzdobou velmi blízký síním opavských měšťanských domů, o nichž pojednává Haničák (Ondřej Haničák, Renesanční domy moravsko-slezského pomezí. Příspěvek k poznání typologie a formálních aspektů měšťanské obytné architektury 16. a 17. století, Opava 2015.). Jiří Macák sám vlastnil dům na Horním náměstí v Opavě, inspiraci zdejšími mázhauzy tak lze předpokládat.