Monumentální Zlatý sál s jedinečnou malířskou a štukovou výzdobou plnou figurálních obrazů a dekorativních polí zabírá celý západní trakt prvního patra vily. Prostor sloužil jako reprezentační sál a tzv. tabulnice. Štukatérská práce Antonia Melany je zde nezpochybnitelná díky dedikační tabulce na klenbě: ANTO / NIVS / MEL- / ANA / FECIT („vytvořil Antonio Melana“). Malířskou výzdobu provedl Georg Widman, který obepnul stěny místnosti malbou připomínající luxusní brokátovou textilii s motivem velkých stylizovaných květů. Do výzdoby zakomponoval také tři figury putti hrající na hudební nástroje, které odkazují na slavnostní účel sálu i na hudební záliby obou posledních Rožmberků. S velkolepou výzdobou stropu a stěn místnosti původně korespondovala i keramická podlaha, tvořená ornamentálními tvary zlatavých arabesek se zelenožlutou glazurou.

Štuky Zlatého sálu jsou založeny na kombinaci bílé barvy a zlacených akcentů detailů draperií, ozdob, florálních motivů a částí dekorativních rámů. Polychromie je provedena pouze na heraldických polích. Exkluzivní štuková technika ve stylu bílých a zlatých štukatur je v kontextu českých zemí i střední Evropy zcela výjimečná. V domácích podmínkách lze pro srovnání uvést zejména zámek v Telči (kaple Všech svatých), zámek v Bechyni (tzv. Soudnice), Arcibiskupský palác v Praze (kaple), zámek v Nelahozevsi (Rytířský sál) a vilu Hvězda v Praze-Liboci. Zejména poslední dva příklady poskytují analogii Kratochvíli v tom, jak kombinují tuto efektní štukovou techniku s vyhraněnou antikizující ikonografií. Ta vychází z Liviovy historické práce Ab urbe condita (cca 27–9 př. Kr.), pojednávající o nejstarších dějinách Říma od jeho založení až po dobu císařskou. Volba dvaceti pěti výjevů je svázána s grafickými předlohami dřevořezů Josta Ammana (1539–1591) a Tobiase Stimmera (1539–1584), jež nabízely od 60. let 16. století četné latinské a německé liviovské edice, včetně samostatných obrazových alb (Icones Livianae či Livische Figuren apod.). Štukatér Melana navíc s předlohami pracoval velmi kreativně, některé např. rozdělil a využil pro více štukových scén. Mohl přitom vycházet přímo z tisků v rožmberské knihovně, která obsahovala více liviovských edicí, např. štrasburské vydání Ab urbe condita z roku 1590. Antonio Melana tyto předlohy zajímavě stylizoval, respektive oprostil je od pozadí či některých figur a omezil se vždy na ústřední výjev.

Klenební pole lemují bohatě profilované a dekorované štukové lišty (vejcovec, akant, perlovec, vlnovky) a pásy s výraznými červenými růžemi Rožmberků. Do takto vymezených ploch jsou volně či pomocí tvarovaných profilovaných rámů vkládány jednotlivé dekorativní a figurální výjevy. K těm prvním patří bohatý repertoár květinových váz, festonů, vegetabilních závěsů, draperií, akantů, stuh, volut, lvích maskaronů, draků, labutí. Součástí je i bakchická maska doplněná nápisem „Hoc Opus Est Gratia Dei Operatum“ (Toto dílo je vytvořeno s pomocí Boží). Tento motiv symbioticky propojuje hodovní funkci sálu s křesťanským moralismem a je typickým projevem anticko-křesťanské syntézy renesanční kultury. Zlatému sálu uprostřed klenby dominuje ve velkém čtvercovém poli symbolická figura rožmberského jezdce na malovaném brokátovém pozadí V jeho koutech jsou připojeny znaky čtyř manželek Viléma z Rožmberka. Obdélná pole mezi nimi vyplňují pololežící postavy čtyř kardinálních ctností, jejichž vzory leží zřejmě v grafice nizozemské provenience. Ve výbězích klenby po delších stranách místnosti se nachází šest výrazných ženských postav, z nichž jedna bohatě oblečená nese zmíněnou sebevědomou signaturu Antonia Melany. Ostatní postavy žen v protáhlém manýristickém kánonu jsou oděny jednodušeji a nesou zajímavé atributy – stuhu či ozdobný provaz se střapcem, roh hojnosti, trubku či polnici, činely a planoucí srdce. Výklad těchto postav není vždy jednoznačný, i díky rozsáhlým rekonstrukcím. Původní figurou je Fama (Dobrá pověst) s trubkou, postava s hořícím srdcem a postava s provazem, která snad vychází z grafického vzoru Marcantonia Raimondiho. Zajímavý vzor pro figuru s činely najdeme na rytině Enea Vica (původně též dle Raimondiho) zobrazující výjev s bakchanáliemi. Smysl těchto postav nejspíše přesahuje dekorativní rámec či kompilativní vzorníkové postupy štukatéra a záměrně se vztahuje k základnímu poslání Zlatého sálu jako místu určenému k hodování a zábavě.