Čtyřkřídlý renesanční zámek v Hranicích byl stavěn v několika etapách na místě středověkého hradu. V severní partii městského jádra byl organismus zámecké budovy navázán na hospodářské zázemí. Renesanční objekt realizoval Jan Kropáč z Nevědomí (kamenné prvky výzdoby byly datovány rokem 1562). Jeho dcera Anna († asi 1585) s manžely Janem z Kunovic (†1579) a Janem ml. ze Žerotína († asi 1585) ve stavbě pravděpodobně nepokračovali, stejně jako se nedá stavební aktivita očekávat za poručníků jejich dvou nezletilých dětí. Až vnuk Jana Kropáče Jan Jetřich z Kunovic, který v roce 1588 už právoplatně nakládá se svým dědictvím, mohl začít zámek přebudovávat - v roce 1592 mu jeho sestra Anna předala svůj díl Hranic, v letech 1596-1598 je ve městě často doložen i se svou manželkou Mandalenou z Hardeku. V roce 1600 ale postoupil celé panství výměnou svému švagrovi Zdeňku Žampachovi z Potenštejna, Anninu manželovi. Právě Žampachovi je přičítána výrazná stavební aktivita, která doplnila tříkřídlou renesanční dispozici o čtvrté dvoulodní severní křídlo. Tato hypotéza souvisí s jedinou zachovanou datací - korouhvičkou datující zřejmě nástavbu věže z roku 1604, zároveň se vdovec Žampach v lednu tohoto roku oženil a korouhvička tak nese zkratku jeho jména a jména jeho nové ženy Kateřiny z Gutštejna. V roce 1609 manželé Hranice prodali spekulantovi Karlu Pergarovi z Pergu a po třech letech v jeho rukách statek získal rytíř Václava Mol z Modřelic. Ten se snad vzápětí pustil do hospodářské stabilizace panství, nových podnikatelských aktivit a také do výraznější úpravy objektu (adaptace vstupního portálu) s níž s největší pravděpodobností souvisela i výzdoba interiérů zámecké budovy štukaturami. Můžeme předpokládat, že budování náročného renesančního sídla souviselo s Molovými společenskými ambicemi, v roce 1612 totiž požádal o přijetí do panského stavu, které mu bylo po průtazích potvrzeno až roku 1618. O statek Hranice přišel při konfiskaci po roce 1621. Štuky se zachovaly v přízemí a prvním patře reprezentativního vstupního jižního křídla.

Poměrně velký obdélný prostor situovaný v západním křídle zámku ze severu sousedí s velkou zasedací síní (prostorem č. 228). V západní fasádě je prolomen okenním otvorem, v jižní stěně je zasazen vstup z arkády do místnosti. Místnost je opatřena valenou klenbou se třemi páry protilehlých trojbokých lunet. Základem kompozice jsou vysoce plastické štukové pásy z vytlačovaného dekoru tvořené kombinací dvou ornamentů - po stranách perlovce a uprostřed průběžného pásu se stylizovaným vegetabilním ornamentem. Zdůrazňují hrany lunet a ohraničují centrální plochu klenby s pozadím tvořeným strukturovanou (snad vypichovanou) omítkou. Ve vrcholnici klenby je zasazeno centrální zrcadlo ve tvaru kvadrilobu doplněné středovou rozetou a čtyřmi mušlemi. S pasivními strukturovanými plochami kontrastují ploché pásky vyřezávaného štuku stylizovaného akantu, který přechází téměř do podoby beschlagwerku. Plochy lunet mají také vypichované pozadí a jsou na nich položeny motivy srdce z vyřezávaného štukového dekoru. V dekoraci se uplatňují také drobnější doplňkové motivy lvích a andílčích hlaviček a rozet. 

Pro štukovou výzdobu hranických prostor existuje blízké srovnání, které definovala už Milada Lejsková - Matyášová, je jím dekorace zámku Ladislava Velena ze Žerotína vystavěného v roce 1606 v Tatenicích. Nenacházíme ale žádné konkrétní otisky forem, které by obě skupiny (tatenickou a hranickou) dílensky propojovaly. Vazba tak zůstává jen ve shodných kompozicích dekoru. Hranické realizace jsou navíc opatřeny mnohem bohatší strukturou prořezávaného štuku, můžeme je tedy považovat za mladší.