Čtyřkřídlý renesanční zámek v Hranicích byl stavěn v několika etapách na místě středověkého hradu. V severní partii městského jádra byl organismus zámecké budovy navázán na hospodářské zázemí. Renesanční objekt realizoval Jan Kropáč z Nevědomí (kamenné prvky výzdoby byly datovány rokem 1562). Jeho dcera Anna († asi 1585) s manžely Janem z Kunovic (†1579) a Janem ml. ze Žerotína († asi 1585) ve stavbě pravděpodobně nepokračovali, stejně jako se nedá stavební aktivita očekávat za poručníků jejich dvou nezletilých dětí. Až vnuk Jana Kropáče Jan Jetřich z Kunovic, který v roce 1588 už právoplatně nakládá se svým dědictvím, mohl začít zámek přebudovávat - v roce 1592 mu jeho sestra Anna předala svůj díl Hranic, v letech 1596-1598 je ve městě často doložen i se svou manželkou Mandalenou z Hardeku. V roce 1600 ale postoupil celé panství výměnou svému švagrovi Zdeňku Žampachovi z Potenštejna, Anninu manželovi. Právě Žampachovi je přičítána výrazná stavební aktivita, která doplnila tříkřídlou renesanční dispozici o čtvrté dvoulodní severní křídlo. Tato hypotéza souvisí s jedinou zachovanou datací - korouhvičkou datující zřejmě nástavbu věže z roku 1604, zároveň se vdovec Žampach v lednu tohoto roku oženil a korouhvička tak nese zkratku jeho jména a jména jeho nové ženy Kateřiny z Gutštejna. V roce 1609 manželé Hranice prodali spekulantovi Karlu Pergarovi z Pergu a po třech letech v jeho rukách statek získal rytíř Václava Mol z Modřelic. Ten se snad vzápětí pustil do hospodářské stabilizace panství, nových podnikatelských aktivit a také do výraznější úpravy objektu (adaptace vstupního portálu) s níž s největší pravděpodobností souvisela i výzdoba interiérů zámecké budovy štukaturami. Můžeme předpokládat, že budování náročného renesančního sídla souviselo s Molovými společenskými ambicemi, v roce 1612 totiž požádal o přijetí do panského stavu, které mu bylo po průtazích potvrzeno až roku 1618. O statek Hranice přišel při konfiskaci po roce 1621. Štuky se zachovaly v přízemí a prvním patře reprezentativního vstupního jižního křídla.

Rozsahem největší místnost jižního traktu zámku je situována v jihozápadním nároží. Vzhledem k bezprostřednímu napojení na zámeckou věž má zkosenou jednu hranu obdélného půdorysu. Vstup do věže zajišťuje jednoduchý kamenný portál, opatřený ve vrcholu znakem dlouholetých zástavních držitelů Hranic, knížat Dietrichsteinů. Prostor je zaklenut valenou klenbou s protilehlými trojbokými výsečemi. Základem náročné dekorativní štukové kompozice jsou vysoce plastické štukové pásy z vytlačovaného dekoru tvořené kombinací dvou ornamentů - po stranách vejcovce a uprostřed průběžného pásu se stylizovaným vegetabilním ornamentem. Zdůrazňují hrany lunet, člení plochu klenby, rámují centrální obdélné zrcadlo ve vrcholnici klenby a propojují je se sérií dalších pěti do něj vložených drobnějších zrcadel (střídavě ve tvaru čtverce a kruhu). Centrální zrcadlo má pozadí tvořené strukturovanou vypichovanou omítkou a je v pasivních plochách doplněno volutami z plochých pásků vyřezávaného štuku. Vyřezávaný škukový dekor zdobí také jednotlivá drobnější zrcadla - s motivem srdcí v centrální kartuši či velkými rozetami. Bohatou dekoraci doplňují v lunetových výsečích srdce s palmetou a jako doplňkové drobnější motivy jsou použity otisky forem lvích hlaviček a malin. 

Pro štukovou výzdobu hranických prostor existuje blízké srovnání, které definovala už Milada Lejsková - Matyášová, je jím dekorace zámku Ladislava Velena ze Žerotína vystavěného v roce 1606 v Tatenicích. Nenacházíme ale žádné konkrétní otisky forem, které by obě skupiny (tatenickou a hranickou) dílensky propojovaly. Vazba tak zůstává jen ve shodných kompozicích dekoru. Hranické realizace jsou navíc opatřeny mnohem bohatší strukturou prořezávaného štuku, můžeme je tedy považovat za mladší.