Majitelé šilperského (štíteckého) panství založili v místech dnešního Mlýnického Dvora nejprve sklárny, potom dvůr, mlýn a pilu. Sklárny jsou zmiňovány v roce 1481 a znovu k roku 1594 v dokumentu, kterým majitel panství povolil svému poddanému, sklářskému podnikateli Dominiku Schürerovi z Waldheimu, četné svobody spojené s provozem huti. Dominik patřil k nobilitované rodině původem německých sklářů. Schürerové v Čechách založili a provozovali celou řadu sklářských hutí, známí jsou i činností ve Velkých Kunčicích, odkud Dominik do Mlýnice přišel. V roce 1598 Dominik v Mlýnici vystavěl evangelický kostel, v němž byl později spolu se svými dvěma syny pohřben (zachovány renesanční figurální náhrobníky). Roku 1612 statek Mlýnici koupil a následně nechal vybudovat nové panské sídlo, které zaujalo jižní stranu zdejšího hospodářského dvora. Rok uzavření kupní smlouvy je pro vznik budovy datem post quem, neboť stavba není podrobným dokumentem zmiňována.

Dvoupodlažní, v interiéru trojtraktový objekt na obdélném půdorysu má v podstatě charakter tvrze. Objekt je poznamenán četnými úpravami, výraznější stavební změnou však bylo pouze prodloužení zámku k východu, které lze datovat do počátku 18. století. Stavba si zachovala řadu autentických detailů dokumentujících původní, ne příliš náročné řešení. Vedle kamenných okenních a dveřních ostění se v interiéru sídla zachovaly renesanční klenební konstrukce. Klenba dvojice prostor v jižním traktu přízemí je navíc dekorována štukovou výzdobou.

Hlavní vstupní prostor je situován ve středu současné dispozice jižního traktu (v plánu č. 01). Překlenut je klášterní hřebínkovou klenbou s koutovými lunetami s eliptickými čely. Ve středu klenby se kříží úhlopříčné hřebínky. Z křížení se dále do tří stran rozbíhají hřebínky vymezené pasy, které jsou vyplněné nízkými reliéfními štuky. Štukové pásy nesou kandelábrový motiv složený z jednoduchých rozet ve stylizovaných rostlinných rozvilinách. Klenba byla dodatečně, nejspíše v baroku, upravena. Severní čelo zaklenutí dnes tvoří široká plochá elipsa, která nahradila původní řešení s koutovými lunetami. Stalo se tak jistě v souvislosti s výstavbou nástupního ramene schodiště do patra, jehož vysoký vstupní otvor v severní stěně místnosti si vyžádal výše nasazené klenutí. Spolu s lunetami a částí klenby zmizel i severní hřebínkový pas se čtvrtým dílem štukové dekorace.

Štukový dekor je na jednotlivých pasech shodný a podle výsledků restaurátorského průzkumu nebyl, stejně jako klenební hřebínky, barevně odlišen od okolní plochy klenby (Bergerová –Berger 1998). Reliéf jednotlivých pasů štuku je pokryt druhotnými vrstvami světlých nátěrů, které zastírají a poněkud zjednodušují jeho původní modelaci.