Měšťanský dům čp. 492 (tzv. Pachelbovský) je situován v centrální části historického jádra města. Čtyřkřídlá dispozice budovy zaujímá nepravidelnou lichoběžníkovou parcelu na severní straně náměstí Jiřího z Poděbrad. Na hlavní obdélné třípodlažní jižní křídlo obrácené do náměstí navazují boční dvorní křídla. Hlavní dům má v úrovni přízemí trojdílnou jednotraktovou dispozici, jejíž střední díl zaujímá vstupní síň s klenbou dekorovanou vytlačovanými štuky.

Komplikovaný organismus budovy odráží mimořádně složitý stavební vývoj. Nejstarší dějiny domu lze na základě písemných pramenů doložit pouze výčtem vlastníků. Ten sice sahá až do roku 1390, je však pravděpodobné, že objekt již v této době na svém místě více než 150 let existoval (Pešta – Boháč – Kyncl 2010, s. 64). Nejstarší zachované konstrukce stavby jsou datovatelné do 14. století. V 15. století dům prošel pozdně gotickou přestavbou, která do dnešní podoby definitivně zformovala dispozici přízemí předního domu a částečně též rozvrh patra. Výrazným zásahem do podoby objektu byla přestavba realizovaná na přelomu 16. a 17. století. Dům byl v této době nejprve v majetku rodiny Greffů (do roku 1597) a po krátké periodě, kdy jej snad v zástavě držel norimberský obchodník Hans Flentz (1598–1603), jej získal Reinhold Holdorff, který uskutečnil komplexní přestavbu objektu.

Stavební práce provedené kolem roku 1600 změnily podobu předního domu i dvorních křídel. V přízemí hlavního traktu zůstala zachována starší dispozice, vstupní síň však byla nově zaklenuta valnou klenbou s výsečemi a štukovou výzdobou. Patro získalo novou dispozici s prostory s trámovými stropy, realizována byla dvorní pavlač a hlavní objekt byl vybaven novým jižním průčelím. Na investora přestavby upozorňuje datace 1603 umístěná spolu s iniciálou HR na jedné z rohových konzol nově překlenuté síně. Další dataci, odkazující k roku 1600, nalézáme na podokenní římse otvoru nad portálem v hlavním průčelí. Datum doprovází dva znakové štíty s erby Holdorfferů (s iniciálami RH a VS) a Greffů (s iniciálou KG). Na stavbě se během rekonstrukce střetly ryze gotizující prvky (nová kamenná ostění s lineárními profily) s prvky goticko-renesančními (trámové stropy). Pokročilé renesanční tvarosloví se odrazilo pouze v provedení dodnes zachovaných krovů a štukového klenutí vstupní síně.

Prostor vstupní síně na obdélném půdorysu je v severní části východní strany rozšířen o kolmé krátké křídlo. Nad síní je rozepjata valená klenba při delších stranách prolomená čtyřmi páry styčných trojbokých výsečí převýšeného tvaru. Jižní konec klenby se rozděluje do dvou samostatných výsečí, odpovídajících nice portálu a okna. Obdobně je klenba ukončena v místě pravoúhlého rozšíření síně v severovýchodním nároží. Členěna je zde na východní straně dvojicí výsečí, kterým odpovídá vždy po jedné úzké výseči na severní a jižní straně výběžku. Hrany klenby jsou zvýrazněny štukovými žebry s vytlačovanými listovci lemovanými perlovcem. Stejný profil je užit i pro dekor rozvinutý v podobě oválů spojených pásky v klenebních kápích a ve vrcholnici klenby. Místa křížení profilů doplňují kruhové terče s rozetami. Klenba dosedá na kamenné konzoly zasazené do stěn. U kvádrového pilíře na jižní stěně je osazena figurální konzola, která má podobu vousaté hlavy. Zbylé konzoly tvoří několikrát odstupněné římsy nebo jehlance. Zatímco kletovaná hlazená omítka klenby je opatřena bílým lomeným nátěrem, štukové prvky jsou polychromované – listovce jsou provedeny zeleně, rozetové svorníky a perlovce ve starorůžové barvě. Původní omítky se ve fragmentech zachovaly i na stěnách prostoru včetně zbytků renesančních maleb lemujících několik vstupů.

Štuky vyzdobená síň se zachovala v autentickém stavu. Změny nastaly pouze v místech prostupů stěnami. Výrazněji do podoby prostoru zasáhla snad jen barokní úprava domu. Mezi lety 1736 a 1737 měla být klenba haly opatřena výmalbou imitující hvězdné nebe (Schreiner 1992, s. 603; Pešta – Boháč – Kyncl 2010, s. 21). Stopy po této úpravě však nezůstaly zachovány. Klenba byla obnovena v roce 1957. Současná barevná úprava síně je výsledkem rekonstrukčních prací, které byly realizovány v letech 1979 a 1980 (Siegl – Živný 1979). Štuky byly znovu obnoveny v roce 2017 (Štochl – Kándl – Pech 2017).