Vladislava Říhová, Vojtěch Krajíček, Kostel sv. Jakuba – Boskovice, náhrobek Václava Morkovského ze Zástřizl a Kunky z Korotína, Renesanční a manýristické štukatérství v Čechách a na Moravě (online databáze), https://stuky.upce.cz/node/591, vyhledáno 21. 11. 2024. |
Kostel sv. Jakuba – Boskovice, náhrobek Václava Morkovského ze Zástřizl a Kunky z Korotína(č. 591) |
---|
Štukový nástavec epitafu |
Památkově chráněno, č. úskp: 41001/7-373, Památkový katalog |
Vlastník: Římskokatolická farnost Boskovice, Masarykovo náměstí 21/20, 68001 Boskovice |
Umístění |
---|
U severní stěny presbytáře kostela sv. Jakuba Většího |
Anotace |
---|
Epitaf manželského páru Václava st. ze Zástřizl (†27. 4. 1600) a Kunky z Korotína je významnou sepulkrální památkou, sledovanou odbornou literaturou už od druhé poloviny 19. století. Badatele zaujalo epitafium (oslavná báseň) teologa Theodora Bezy a nadprůměrně kvalitní mramorový reliéf manželů. Architektonicko-dekorativní rámec původního díla vznikl kombinací různých druhů kamenů a je ve vrcholovém nástavci doplněn vysoce plastickými štukaturami (figury andělů, putto). Kamenné reliéfy jsou součástí větší skupiny moravských děl konce 16. století. Autora štukatur můžeme hledat nejspíše v okruhu v Brně usedlých Italů. Nástavec je zhotoven z modelovaného štuku s akcentovanou polychromií a zlacením. Dílo bylo obnoveno ve 40. letech 20. století. |
Abstract |
---|
The epitaph of the couple Václav the Elder of Zástřizl (†27 April 1600) and Kunka of Korotín is an important sepulchral monument, which has been studied since the second half of the 19th century. Researchers have been attracted by the panegric poem by the theologian Theodor Beza and the excellent marble relief of the couple. The architectural-decorative framework of the work was created by combining different types of stones and is complemented by highly plastic stuccowork (figures of angels, putto) in the extension. The stone reliefs belong to a larger group of late 16th century Moravian works. The author of the stuccoes can probably be found in the circle of Italians settled in Brno. The extension is made of modelled stucco with polychrome accents and gilding. The work was restored in the 1940s. |
Kraj | Okres | Obec |
---|---|---|
Jihomoravský | Blansko | Boskovice |
Ulice, čp/č. o. | Kat. území / č. parcely |
---|---|
Masarykovo náměstí | Boskovice/63 |
Slovní datace | Vročení | Podložení datace prameny |
---|---|---|
Po roce 1600 | 1600 |
Charakter díla |
---|
figurální, dekorativní›vegetabilní, dekorativní›antropomorfní, dekorativní›zoomorfní |
Rozměry |
---|
Celý epitaf: v 752,4 cm; š 295,6 cm Štukový nástavec: v 315,8 cm; š 286,5 cm |
Uměleckohistorický popis |
---|
Epitaf manželského páru Václava st. ze Zástřizl (†27. 4. 1600) a Kunky z Korotína je významnou sepulkrální památkou, sledovanou odbornou literaturou už od druhé poloviny 19. století. Badatele zaujal specifický nápis a nadprůměrně kvalitní reliéf. Specifikem tohoto sepulkrálního objektu je fakt, že se zachoval v téměř intaktním stavu – známe tak nejen centrální figury, jako u většiny jiných podobných památek, ale také celý architektonicko-dekorativní rámec původního díla vzniklého kombinací různých druhů kamenů a doplněného ve vrcholovém nástavci vysoce plastickými štukaturami. Epitaf je osazen na evangelní stěně presbytáře pozdně gotického kostela sv. Jakuba v Boskovicích. Spodní část architektury nese opukový sokl, na který nasedá nápisová deska z černého mramoru se čtyřmi textovými sloupci latinské básně tvořené tesanými vyzlacenými kapitálkami. Rámují ji voluty zakončené andílčími hlavičkami a ovocné závěsy na stuhách. Tento dekorativní aparát je stejně jako profilované římsy a následující centrální část sepulkrálního díla vytesán z bílého, šedě žilkovaného mramoru. Ve středu epitafu jsou umístěny figury Václava st. ze Zástřizl ve zbroji a Kunky z Korotína v jednoduchých šatech s vlasy pokrytými rouškou. Hlavy manželů jsou otočeny k sobě a podloženy lasturami, mezi nimiž je ve středu zakomponována andílčí hlavička držící na závěsu srdce, které tvoří důležitý významový prvek akcentující vzájemnou lásku páru. Figurální desku rámují po bocích vysoce plastické okřídlené iónské hermy s ovocnými koši na hlavách, které namísto iónských hlavic podpírají římsu nástavce. Podstavce nasedají na štítky s maskami vousatých faunů s dlouhýma ušima. Za hermovkami jsou na okraji reliéfu zasazeny ještě velké vegetabilní masky doplněné ovocnými festony. Horní část je zakončena oblamovanou deskou z černého mramoru opatřenou třemi poli zlaceného německého nápisu (čtvrté zůstalo prázdné) s informacemi o zemřelém a jeho paní. Nad nápisovým vlysem navazuje nástavec v podobě masivního roztrženého trojúhelného frontonu zdobeného vejcovcem. Architektura zde kombinuje světlý a černý mramor a je doplněna dekorativními a figurálními štukovými prvky. Střed kompozice tvoří dvě obdélná pole – spodní s rolverkovou kartuší a horní s heraldickým programem. Rámují ji po obou stranách obrácené voluty, plně plastické putti držící ovocné závěsy, vázy s květinami a na rozích frontonů potom hořící koule akcentující funerální podstatu díla. Nástavec v horní části zakončuje jednoduchá tesaná pískovcová římsa, nad níž je položena kartuše složená ze dvou andílčích hlaviček se sepjatými křídly, které rámují hladký terč z černého mramoru. Po bocích stojí vázy s ovocem a nad vrcholovou římsou je postavena figura vítězného génia (putto), který drží v pozdvižené pravici vavřínový věnec a druhou rukou si u boku přidržuje palmovou ratolest. Podstatnou složkou epitafu je jeho textová část. Nad soklem je uložena obdélná deska z černého mramoru s latinskou básní oslavující rod zemřelého pána ze Zástřizl. Text od ženevského teologa a humanisty Theodora Bezy byl už několikrát předmětem výzkumu (BRÁNSKÝ 1986a; 1986b). Objednala jej rodina zemřelého a záležitost vyřizoval synovec Václav ml. ze Zástřizl, který byl krátce před smrtí strýce Bezův student. Objednávka byla výsledkem širšího kontextu kulturních aktivit – Václav st. Morkovský ze Zástřizl podporoval nejen svého synovce na studiích, ale finančními příspěvky také vydávání několika Bezových děl ( Myslivečková 2006, Vaculínová 2014). Kamenosochařské části díla byla už hojně věnována pozornost. Ivo Kořán se ve věci provenience obrací k Nizozemcům usedlým ve Slezsku – konkrétně poukazuje na „pogruyterovskou fázi vratislavského sochařství“, což bylo později vyvráceno (Kořán 1989; Oszczanowski 2006). Důkladné zasazení do kontextu dobové sochařské tvorby přináší Hana Myslivečková, která práci na epitafu vřadila ho do skupiny sepulkrálií anonymního Mistra náhrobku Václava Berky z Dubé a Lipého (Myslivečková 2009; Táž 2013). Figurální mramorová část náhrobku integrálně zapadá mezi další obdobné moravské výtvory poslední třetiny 16. století. Náhrobek jako nejmladší ze skupiny vznikl za účasti více sochařských rukou. Vytvořil jej „vlašský sochař seznámený se středoevropským uměleckým děním spolu se svou dílnou,“ kterou Myslivečková lokalizuje do Brna. Štuková část epitafu podobný zájem badatelů zatím nevyvolala. Nejstarší odborná studie ji považuje za odlišnou od kamenosochařské a hodnotí jako pozdější barokní doplněk (FRANZ 1885). Dekorativní aparát zasadili badatelé do okruhu nizozemského manýrismu. Možné vzory viděli v grafice, avšak bez konkrétního určení zdroje. Jen Odehnalová poukazuje ve štukovém nástavci na „florisovské hroznové girlandy“ a u karyatid na pravděpodobný vliv grafických listů Caryatidum Hanse Vredermana de Vries (Odehnalová 2007), což se podařilo vyloučit. Bohužel se nepodařilo určit konkrétní grafické předlohy, ačkoliv z jiných děl řešených obdobně je zřejmé, že se stejné výzdobné struktury se stejnými detaily používaly. Nejbližší analogii nacházíme v tvorbě Nizozemců usedlých v Mnichově v okruhu dvorního architekta a dekoratéra Friedricha Sustrise. Celkovému řešení architektury i zdobných detailů rámování boskovického epitafu odpovídá návrh jihoněmeckého autora Christopha Schwarze na nezachovaný oltář pro domácí kapli bavorského vévody Ferdinanda v Rosenthalu (Vignau-Wilberg 2005). Kresebný návrh datovaný do let 1581–1582 jistě nebyl přímým vodítkem vzniku boskovického epitafu, ale s dvacetiletým odstupem mohl již být zprostředkovaný grafikou nebo kresebnou kopií mezi dalšími tvůrci. Můžeme se jen hypoteticky domnívat, že autorem štukatury byl některý z Italů usedlých v Brně, který mohl mít kontakt s mnichovským kulturním okruhem zprostředkován v rámci velké stavební akce budování brněnského jezuitského kostela. Zde je doložen například bavorský sochař Stephan Huber, který pro brněnské jezuity v roce 1603 stavěl hlavní oltář (Češková 2012). |
Technika štuku |
---|
Při řešení projektu byl štukový nástavec podroben restaurátorskému průzkumu. Štukatury jsou precizně modelované na kovových konstrukcích. |
Materiálová skladba štuku |
---|
Bílý štuk je středně jemný, připravený z bílého vzdušného vápna smíchaného se směsí bílých plniv. V plnivu dominuje složka bílých zrn drcené karbonátové horniny (mramorové nebo vápencové moučky), minoritně se vyskytuje i příměs křemenného písku. Vápno a plnivové složky jsou ve štukové maltě zastoupeny přibližně v objemovém poměru 1 : 1. |
Povrchové úpravy |
---|
polychromie (stávající stav) |
Popis povrchových úprav |
---|
Exkluzivita zpracování se projevila i při zpracování povrchu dotvořením akcenty zelené polychromie a zlacení na štuku i mramoru. Rozsah zelené polychromie bohužel není možné přesně určit; lokálně provedené sondy na plastické výzdobě ve štukovém frontonu naznačují, že zeleně byly pojednány jen florální dekorace. Fragmentárnost polychromie může být zapříčiněna dřívějším očištěním, na což poukazují rýhy v mikrostruktuře povrchu štuku nalezené při průzkumu. Jak ukazují průzkumy vzorků odebrané zelené polychromie, původní zelená vrstva na štuku ztratila sytost, a zřejmě proto došlo později k očištění a opravě na modrou až nazelenalou polychromii (dochovanou souvisleji pod dalšími šedými monochromními nátěry). Nejstarší zelená vrstva obsahovala smalt a žluté hlinky. V modrozelené přemalbě byl identifikován měďnatý pigment s příměsí hlinek a černého uhlíkatého pigmentu. Původní rozvrh kombinoval polychromii s akcentově provedeným zlacením. Štukové a kamenné části mají obdobnou stratigrafii zlacení. Plátky zlata jsou položeny na olejový poklad s příměsí železitých pigmentů (žluté/červené hlinky) a minia. Zlacení je v současnosti dochováno fragmentárně, na štukových partiích je navíc potlačeno šedými přetěry. |
Původnost |
---|
Původní stav s druhotnými zásahy |
Historické zásahy / opravy |
---|
Povrch epitafu prošel v nedávné minulosti opravami, které spočívaly v provedení drobných plastických doplňků a hlavně sjednocení povrchu šedými monochromními nátěry (dvě až tři vrstvy), které měly zřejmě potlačit znečištěné (nebo naopak očištěním příliš bělostné) a barevně nejednotné štukové části se sochařskou výzdobou z mramoru v centrální části. Zajímavým detailem doplňující informaci k provedeným zásahům je plastický doplněk provedený v mramorovém reliéfu na temeni Václava Morkovského. Materiál tmelu je vytvořen na bázi vápna a sádry, má šedookrovou barvu a je plněný kovářskými okujemi. Nejstarší šedý nátěr, který nacházíme na štukových částech, se vyznačoval podobným složením; obsahoval vápno, sádru, příměs olovnaté běloby a hlinek. Popisovanou opravu epitafu je snad možné vztáhnout k jedinému zdokumentovanému zásahu ve 40. letech 20. století. Není jasné, zda se epitaf restauroval už v roce 1942, kdy sochař Emil Křivánek dodal účet na opravu blíže nespecifikované náhrobní desky, nebo až při celkové úpravě presbytáře v letech 1949–1950. Tehdy byl odstraněn z celého prostoru „hyzdivý a opadávající šedý nátěr stěn a kleneb“ a plánovaly se také očištění článků z tesaného kamene a odborná konzervace náhrobků. Poslední úprava povrchu se opět týkala patinace štukových částí šedým nátěrem s obsahem vápna a hlinek, bez obsahu sádry. |
Fotodokumentace současného stavu |
---|
Současná plánová dokumentace |
---|
Grafická dokumentace objektu |
---|
Použité dokumentační techniky | |
---|---|
|
|
Výstupy dokumentačních technik |
---|
3d model můžete tažením myši se stisknutým levý tlačítkem otáčet, kolečkem pak přibližovat nebo oddalovat.
Boskovice, kostel sv. Jakuba Staršího, štukový anděl držící girlandu (vypracoval Vojtěch Krajíček, listopad 2020). |
Literatura |
---|
Jaroslav Bránský, Neznámá báseň Theodora Bezy, Listy filologické, 109, I. 1986, s. 87–93. |
Prameny |
---|
NPÚ ÚOP v Brně, Archiv Památkového úřadu pro Moravu a Slezsko |
Kostel sv. Jakuba – Boskovice obsahuje tato díla: