Zámek Dolní Kounice stojí na místě hradu vybudovaného jako součást klášterního areálu Rosa coeli zřejmě v první polovině 14. století. Roku 1537 zakoupil panství Jiří Žabka z Limberka, který zahájil raně renesanční přestavbu zchátralého feudálního sídla, čímž původní gotické dispozice zanikly. V tomto období byl také zaklenut průjezd hřebínkovou klenbou (Radová-Štiková 1975, s. 80, 83). Stavební úpravy za dalších majitelů, pánů ze Zástřizl a pánů z Rožmitálu, dnes nelze blíže určit, jelikož Drnovští z Drnovic celé sídlo sjednotili rozsáhlou rekonstrukcí. V rámci ní získaly interiéry nové zaklenutí s geometrickými štukaturami. Nejvíce se o dnešní podobu zámku zasloužil Bernard Drnovský, jenž zde pobýval od roku 1588 až do své smrti roku 1601. Dolnokounické panství patřilo Drnovským do roku 1622, kdy jim bylo zkonfiskováno za účast na stavovském povstání. Rok nato byly Dolní Kounice zpustošeny vojsky Gábora Bethlena, v této souvislosti zámek vyhořel. K jeho opravě se přistoupilo až roku 1650 (Eliáš – Kašička 1975, s. 223–225).

Zámek s opevňovacím systémem je obdélného půdorysu s nádvořím uvnitř. Štukové ornamenty zdobí část přízemí –  konkrétně průjezd v kratším severozápadním křídle a z něj přístupný Rytířský sál v severním nároží – a místnosti v prvním patře jihozápadního křídla. Tyto prostory byly (mimo průjezd) zaklenuty neckovou či valenou klenbou s lunetami, jejíž líc zdobí ploché geometrické rámování ze štuku.

Štukatury, podobné těm v Rytířském sále, se v monochromním pojetí nacházejí i ve třech za sebou jdoucích místnostech v patře jihozápadního křídla. Všechny tři přitom využívají stejného výchozího vzorce, a to opakující se čtveřice kruhových medailonů vzájemně propojených lištami, s různými obměnami útvarů uvnitř obrazce. V každé výseči je navíc umístěný motiv srdce. Tyto komunikující rámy jsou vizuálně srovnatelné s výzdobou benátských staveb od Jacopa Sansovina. Lze tedy předpokládat, že se na štukové výzdobě zámku podíleli severoitalští mistři.