Budova radnice je situována na širší severní straně náměstí trojúhelného půdorysu, na jehož opačném konci se nacházel hrad pánů z Krajku. Stavba byla zahájena v roce 1554, tedy ve stejném roce, kdy byl dokončen Sbor českých bratří, a je tak dalším počinem dokládajícím mimořádnou stavební aktivitu Adama Krajíře z Krajku v Mladé Boleslavi a jejím okolí. Radniční budova byla poznamenána mnoha katastrofami (především požáry v letech 1692, 1710 a 1761) a několika radikálními přestavbami a úpravami, jež zásadně změnily její renesanční podstatu.

Štuková výzdoba, jež byla rovněž poznamenána pozdějšími zásahy, se dochovala ve dvou reprezentačních místnostech 1. patra. Větší z nich – tzv. obecní síň – je sklenuta křížovou a valenou klenbou s lunetami na střední sloup s letopočtem 1559. Plocha klenby je zdobena bohatou sgrafitovou výzdobou ve štukových rámcích. Renesančním portálem s ornamentálně zdobenými pilastry a boleslavským lvem v nadpraží se vstupuje do vedlejší radní síně. Její strop je zaklenut valenou lunetovou klenbou, která je rovněž členěná štukaturami v podobě složitějších geometrických rámců.

Ačkoli spolu obě místnosti sousedí, jejich štuková výzdoba reprezentuje dva odlišné výtvarné světy. Klenbu první místnosti představuje nahuštěná síť rámců různých geometrických tvarů vymezených mohutnými štukovými pásy, jejichž vnitřní plochu tvoří dekorativní sgrafitová výzdoba. S kombinací štukových rámců a sgrafita se setkáváme také na dalších Borgorelliho stavbách – na zmíněném bratrském sboru v Mladé Boleslavi či na zámku v Brandýse nad Labem. Detailnější srovnání ovšem komplikuje stav dochování, respektive míra pozdějších restaurátorských zásahů, značně deformujících původní výtvarnou kvalitu stropu obecní síně. Zejména se jedná o úpravy z let 1939–1941, které postihly především vnitřní výzdobu štukových rámců. Namísto původně aplikované sgrafitové techniky, kterou můžeme stále pozorovat na několika místech, byly ostatní výplně přemalovány jednoduchou (plochou a tvrdou) výmalbou, jež zcela postrádá plastických a optických kvalit originálního sgrafita. Vedle uvedených analogií k Borgorelliho dílu lze na základě srovnání ornamentální složky poukázat ještě na další, dobově populární inspirační pramen, jež představují architektonicko-teoretické traktáty Sebastiana Serlia (srov. motiv střídajících se křížů s osmiúhelníky vepsaných do jednoho obdélného pole, viz Jakubec 2005, s. 99).