Vznik venkovského šlechtického sídla ve Vičicích můžeme datovat až do samého konce 16. a počátku 17. století. Do té doby se vlastnicky rozdělená ves postupně dostala do rukou jediného rodu. Část obce koupil Linhart Štampach starší roku 1591. Na počátku 17. století získal další část vsi, ale teprve Linhartův syn Jan Jindřich Štampach  koupil v roce 1614 poslední díl. Ani v jednom z deskových zápisů se neuvádí tvrz či jiné šlechtické sídlo, a tak lze předpokládat, že zámeček vznikl až za vlastnictví Štampachů. Přesné datum stavby není z pramenů známé. Literaturou uváděný rok 1598  (Anděl 1984, s. 509) je opisem datace novodobě provedené na štítu stavby, která nebyla potvrzena žádnými prameny. Je možné, že stavba byla zahájena již za Linharta Štampacha, hlavní etapu výstavby objektu, která dala stavbě pozdně renesanční charakter, lze ale spíše spojit až s aktivitou Jana Jindřicha (Sedláček 1923, s. 140). Vičice byly jeho hlavním sídlem až do roku 1618, kdy po smrti bratra Jana Rejcharta získal Mašťov a Kornhuaz a přesunul se na jeden z těchto objektů.

Dvě odlišné renesanční stavební periody, nejspíše těsně po sobě následující, byly identifikovány i během průzkumu stavby (Vlček – Novosadová 1990). Počáteční etapa, se kterou lze spojit základní půdorysný rozvrh stavby, ani nemusela být zcela dokončena, když na ni navázala fáze druhá, která stavbu výrazně umělecky zhodnotila. Interiér jižní části sídla získal bohatou štukovou výzdobu, která umožňuje etapu datovat do druhého desetiletí 17. století. Štukatury v objektu realizovala dílna, která byla činná i na několika jiných stavbách regionu. Doložena je zhruba ve stejné době na další štampachovské stavbě zámku v Ahníkově a na zámcích v Prunéřově a Klášterci nad Ohří. Jednotnou dílenskou příslušnost jednoznačně potvrzují formy pro provedení dekorativních, ale i složitých zoomorfních a figurálních štukatur, které se opakují napříč všemi jmenovanými objekty.

Vičický zámek byl luteránovi Janu Jindřichovi po bělohorské prohře konfiskován spolu s dalšími statky. V roce 1623 dostal Vičice do zástavy Jaroslav Bořita z Martinic, od něho je koupil jeho zeť Florian Ždárský ze Žďáru. Za Martiniců během 18. století byl zámek stavebně upraven. Současnou podobu mu pak vtiskly úpravy v 1. polovině 19. století a v roce 1929. Přes znatelné stavební změny, které se výrazně dotkly exteriéru i interiéru objektu, lze podobu renesančního sídla alespoň částečně rekonstruovat.

Základní dispozici dvoupodlažní stavby tvoří střední obdélné křídlo, ke kterému se ze severu a jihu připojují krátké boční trakty v nárožích doplněné o polygonální věžice. Nevelký objekt spojený s hospodářským dvorem mohl být v době výstavby zamýšlen jako lovecký zámeček. V dispozici stavby bylo od počátku zřetelné oddělení hospodářské části na severu od části obytné, která byla soustředěna v jižní části budovy. Dělícím prvkem bylo štukem vyzdobené schodiště přístupné krátkou chodbou v obou podlažích. Místnosti situované na jih od komunikačních prostor měly reprezentativní charakter a byly v přízemí i patře vyzdobeny štukovou dekorací. V obou podlažích šlo o čtveřici prostor přístupných z chodby – místnost na čtvercovém půdoryse při schodišti a tři prostory v jižním příčném křídle zámku. Štukatury dekorovaly rovněž interiér nárožních věžic na severu i jihu. Štukový dekor se nezachoval ve všech prostorách. Ztráty jsou patrné jak v přízemí, tak v patře, kde byly stropní konstrukce z části změněny a prostory byly výrazněji barokně upraveny. O funkčním využití zámeckých interiérů informuje inventář, který vznikl bezprostředně pro konfiskaci Štampachovského panství v roce 1622 (Balašová 2005, s. 134). Interpretace záznamů je však poněkud obtížná.

Čtvercová místnost situovaná vedle schodiště v prvním podlaží je stejně jako místnost nad ní zaklenuta klášterní klenbou s lunetovými výsečemi. Prostor je osvětlován sdruženým oknem a vybaven jednodušším štukovým dekorem. Štukové pásy s pletencovým motivem doprovází hrany a čela klenby. Ve středu prostoru se žebra sbíhají v centrálním kruhu, jehož obvod doplňují rozety. Prostor nejspíše sloužil jako kuchyně. Ohniště bylo v jihozápadním koutě, kde se objevují nesrovnalosti v klenbě.