Štukatury klenby tzv. Soudnice bechyňského zámku z dílny Antonia Melany byly realizovány v rámci přestavby projektované Baldassarem Maggim z Arogna pro Petra Voka z Rožmberka. Rozsáhlá adaptace bechyňské rezidence „odstartovala“ v roce 1579, kdy byl na Bechyni z Českého Krumlova poslán „mistr Balcar Vlach“ (Baldassare Maggi z Arogna), patně ke konzultacím projektu. V roce 1581 byla s Maggim uzavřena smlouva, měl v zámku „udělat stavení“ podle již hotového modelu. Hlavní fázi dekorativní výzdoby snad lze spojit s dobou po roce 1585, kdy Březan zmiňuje smlouvu s malířem Bartolomějem Beránkem Jelínkem. Veškerá výzdoba zadávaná Vokem pak logicky musela být dokončena před rokem 1592, kdy přesídlil do Českého Krumlova. Realizace štukatur Soudnice tudíž musela být víceméně paralelní s dekoracemi letohrádku Kratochvíle (hlavní fáze 1589–1590), pravděpodobné letopočty ante quem a post quem jsou 1589 a 1592.

Adaptovaný prostor Soudnice „napojuje“ starý hrad na nové stavení Petra Voka z Rožmberka. Baldassare Maggi dle výčtu jeho prací na Bechyni z roku 1587 nastavěl nad starým palácem patro. V jednom pokoji měl dát udělat „vlašský krb“, mohlo by jít právě o Soudnici, kde je otopné těleso dochováno. Nabízí se  úvaha, že by místnost mohla sloužit jako pracovna Petra Voka, troufněme si užít přímo označení jako tzv. studiolo, kde snad Rožmberk: „…před očima nad stolečkem ráčil pravou umrlčí lebku míti.“ Dalo by se uvažovat o vazbě na rozlehlou vedlejší místnost o čtvercovém půdoryse (druhotně pojmenovaná jako tzv. Zbrojnice), s kazetovým stropem s figurální výmalbou.

Výzdoba je integrována do neckové klenby s lunetovými výsečemi (po dvou na kratších stranách, po třech na delších stranách) a ústředním obdélným zrcadlem rozděleným horizontálně na tři menší obdélníky. Štuky dekorují všechny volné plochy včetně cviklů a kápí lunet. Vyjma ornamentálního orámování utvářeného převážně pásy vejcovce komponovaného s perlovcem a pletencem, s akcentem andílčích hlaviček ve styčných bodech (najdeme i akantový motiv a dvě postranní pole centrálního zrcadla, která jsou vkomponována do vavřínových oválů) a vegetabilních centralizovaných aranžmá či kytic v kápích lunet (listy, klasy ovoce apod.). Jde o emblematickou výzdobu s převážně figurálními prvky. Další, tentokrát malované emblematické figurální motivy zdobí záklenky obou okenních špalet místnosti.

Osm z dvaceti hlavních motivů v klenbě Soudnice kompozičně kopíruje ilustrace sbírky neostoického ražení s titulem Emblematum christianorum centuria / Cent emblemes chrestiennes (1584, 2. vydání) francouzské básnířky Georgette de Montenay (autorem rytin je Woeirot de Bouzey). Jde o emblémy s lemmami: „VIGILATE“ („Buďte bdělí“), „VENITE“ („Přijďte“), „DESIDERANS DISSOLVI“ („Toužím splynout“), „SPECULUM FIDELE“ („Zrcadlo víry“), „EX MALO BONUM“ („Ze zlého dobré“), „ET VSQVE AD NVBES VERITAS TVA“ („Až k nejvyšším oblakům pravda tvá“), „QVEM TIMEBO“ („Koho se bát“). Kontextuální význam rozvíjejí i původní epigramy tří dalších emblémů z dalšího kompendia impres: „VICTRIX CASTA FIDES“ („Čistí víra vítězí“), „SPES ALTERA VITAE“ („Naděje na další život“), „LATET ABGVIS in HERBA“ („Had se skrývá v trávě“).  Mimochodem, poslední ve výčtu byl inspirován devadesátým třetím veršem třetí kapitoly Vergiliových Zpěvů pastýřských. Obrazové symboly odpovídají ilustracím kompendia Clauda Paradina Devises heroiques (1. vydání s impresami: 1551 u Jeana de Tournai a Guioma Gazeau v Lyonu, 2. vydání rozšířené o komentáře: 1557). Další vzor pro jednu z lunet byl aktuálně nalezen v kompozici Maartena Heemskercka Kristus osvobozuje člověka od hříchu (1554), kterou převedl do rytiny Cornelis Bos. Významová symbolika odpovídá také některým cyklům a dokonce divadelním skriptům Dircka Volkertze Coornherta, úzce spolupracujícího s Cornelisem Bosem, Gerardem van Groeningen a Maartenem Heemskerckem. Grafiku si mohl Petr Vok pořídit například během své kavalírské cesty po Nizozemí, v Antverpách si zakoupil „truhlu na obrazy“.

Série mědirytin Poznání a sedm ctností, jejímž inventorem a vydavatelem byl Gerard van Groeningen a do grafické podoby ji v letech 1567–1570 převedl Harmen Muller, je posledním dílkem do skládačky konceptu bechyňské Soudnice. Grafické listy jednotlivých alegorií Ctností a alegorii Poznání je představují párově, lunety bechyňské Soudnice je prezentují separátně. Podobně je tomu v částečně analogickém konceptu dřevěné kazatelny mariánského kostela v Rostocku. V původní edici rytin druhé plány obrazů doplňují konvenující christologické scény a při spodním okraji probíhají nápisové pásky s částmi modlitby Pater noster.

Odkazy k evangeliím, ať už podprahové (v případě emblemat), nebo přímé (nápisová páska kompozice Kristus oddělující člověka od hříchu), jsou přítomné i u všech ostatních zdrojů, jimiž se výzdoba Soudnice inspirovala. K aspektu zápasu ctností a neřestí uvnitř lidské duše a ospravedlnění vírou přistupuje eschatologický rámec Soudného dne, ve vazbě na Soudnici snad nejpřiléhavěji zosobněný např. v Ezechielově vizi vzkříšení mrtvých v údolí Suchých kostí (Ez 37, 1-10), ačkoli ne tak jednoznačně jako v pohřební kapli Všech svatých Zachariáše z Hradce v Telči. Diskurzivně je možné k bechyňské Soudnici vázat i osobní devízy Petra Voka: Memento mori, Cogita aeternitatem a In silentio et spe.