Epitaf manželského páru Václava st. ze Zástřizl (†27. 4. 1600) a Kunky z Korotína je významnou sepulkrální památkou, sledovanou odbornou literaturou už od druhé poloviny 19. století. Badatele zaujal specifický nápis a nadprůměrně kvalitní reliéf. Specifikem tohoto sepulkrálního objektu je fakt, že se zachoval v téměř intaktním stavu – známe tak nejen centrální figury, jako u většiny jiných podobných památek, ale také celý architektonicko-dekorativní rámec původního díla vzniklého kombinací různých druhů kamenů a doplněného ve vrcholovém nástavci vysoce plastickými štukaturami.

Epitaf je osazen na evangelní stěně presbytáře pozdně gotického kostela sv. Jakuba v Boskovicích. Spodní část architektury nese opukový sokl, na který nasedá nápisová deska z černého mramoru se čtyřmi textovými sloupci latinské básně tvořené tesanými vyzlacenými kapitálkami. Rámují ji voluty zakončené andílčími hlavičkami a ovocné závěsy na stuhách. Tento dekorativní aparát je stejně jako profilované římsy a následující centrální část sepulkrálního díla vytesán z bílého, šedě žilkovaného mramoru. Ve středu epitafu jsou umístěny figury Václava st. ze Zástřizl ve zbroji a Kunky z Korotína v jednoduchých šatech s vlasy pokrytými rouškou. Hlavy manželů jsou otočeny k sobě a podloženy lasturami, mezi nimiž je ve středu zakomponována andílčí hlavička držící na závěsu srdce, které tvoří důležitý významový prvek akcentující vzájemnou lásku páru. Figurální desku rámují po bocích vysoce plastické okřídlené iónské hermy s ovocnými koši na hlavách, které namísto iónských hlavic podpírají římsu nástavce. Podstavce nasedají na štítky s maskami vousatých faunů s dlouhýma ušima. Za hermovkami jsou na okraji reliéfu zasazeny ještě velké vegetabilní masky doplněné ovocnými festony. Horní část je zakončena oblamovanou deskou z černého mramoru opatřenou třemi poli zlaceného německého nápisu (čtvrté zůstalo prázdné) s informacemi o zemřelém a jeho paní.

Nad nápisovým vlysem navazuje nástavec v podobě masivního roztrženého trojúhelného frontonu zdobeného vejcovcem. Architektura zde kombinuje světlý a černý mramor a je doplněna dekorativními a figurálními štukovými prvky. Střed kompozice tvoří dvě obdélná pole – spodní s rolverkovou kartuší a horní s heraldickým programem. Rámují ji po obou stranách obrácené voluty, plně plastické putti držící ovocné závěsy, vázy s květinami a na rozích frontonů potom hořící koule akcentující funerální podstatu díla. Nástavec v horní části zakončuje jednoduchá tesaná pískovcová římsa, nad níž je položena kartuše složená ze dvou andílčích hlaviček se sepjatými křídly, které rámují hladký terč z černého mramoru. Po bocích stojí vázy s ovocem a nad vrcholovou římsou je postavena figura vítězného génia (putto), který drží v pozdvižené pravici vavřínový věnec a druhou rukou si u boku přidržuje palmovou ratolest.

Podstatnou složkou epitafu je jeho textová část. Nad soklem je uložena obdélná deska z černého mramoru s latinskou básní oslavující rod zemřelého pána ze Zástřizl. Text od ženevského teologa a humanisty Theodora Bezy byl už několikrát předmětem výzkumu (BRÁNSKÝ 1986a; 1986b). Objednala jej rodina zemřelého a záležitost vyřizoval synovec Václav ml. ze Zástřizl, který byl krátce před smrtí strýce Bezův student. Objednávka byla výsledkem širšího kontextu kulturních aktivit – Václav st. Morkovský ze Zástřizl podporoval nejen svého synovce na studiích, ale finančními příspěvky také vydávání několika Bezových děl ( Myslivečková 2006, Vaculínová 2014).

Kamenosochařské části díla byla už hojně věnována pozornost. Ivo Kořán se ve věci provenience obrací k Nizozemcům usedlým ve Slezsku – konkrétně poukazuje na „pogruyterovskou fázi vratislavského sochařství“, což bylo později vyvráceno (Kořán 1989; Oszczanowski 2006). Důkladné zasazení do kontextu dobové sochařské tvorby přináší Hana Myslivečková, která práci na epitafu vřadila ho do skupiny sepulkrálií anonymního Mistra náhrobku Václava Berky z Dubé a Lipého (Myslivečková 2009; Táž 2013). Figurální mramorová část náhrobku integrálně zapadá mezi další obdobné moravské výtvory poslední třetiny 16. století. Náhrobek jako nejmladší ze skupiny vznikl za účasti více sochařských rukou. Vytvořil jej „vlašský sochař seznámený se středoevropským uměleckým děním spolu se svou dílnou,“ kterou Myslivečková lokalizuje do Brna. 

Štuková část epitafu podobný zájem badatelů zatím nevyvolala. Nejstarší odborná studie ji považuje za odlišnou od kamenosochařské a hodnotí jako pozdější barokní doplněk (FRANZ 1885). Dekorativní aparát zasadili badatelé do okruhu nizozemského manýrismu. Možné vzory viděli v grafice, avšak bez konkrétního určení zdroje. Jen Odehnalová poukazuje ve štukovém nástavci na „florisovské hroznové girlandy“ a u karyatid na pravděpodobný vliv grafických listů Caryatidum Hanse Vredermana de Vries (Odehnalová 2007), což se podařilo vyloučit. Bohužel se nepodařilo určit konkrétní grafické předlohy, ačkoliv z jiných děl řešených obdobně je zřejmé, že se stejné výzdobné struktury se stejnými detaily používaly. Nejbližší analogii nacházíme v tvorbě Nizozemců usedlých v Mnichově v okruhu dvorního architekta a dekoratéra Friedricha Sustrise. Celkovému řešení architektury i zdobných detailů rámování boskovického epitafu odpovídá návrh jihoněmeckého autora Christopha Schwarze na nezachovaný oltář pro domácí kapli bavorského vévody Ferdinanda v Rosenthalu (Vignau-Wilberg 2005). Kresebný návrh datovaný do let 1581–1582 jistě nebyl přímým vodítkem vzniku boskovického epitafu, ale s dvacetiletým odstupem mohl již být zprostředkovaný grafikou nebo kresebnou kopií mezi dalšími tvůrci. Můžeme se jen hypoteticky domnívat, že autorem štukatury byl některý z Italů usedlých v Brně, který mohl mít kontakt s mnichovským kulturním okruhem zprostředkován v rámci velké stavební akce budování brněnského jezuitského kostela. Zde je doložen například bavorský sochař Stephan Huber, který pro brněnské jezuity v roce 1603 stavěl hlavní oltář (Češková 2012).